“Každému kdo má, bude přidáno.” Výrok vyslovil Ježíš v souvislosti s dotazem učedníků, kteří se ho ptali „Proč k nim mluvíš v podobenstvích“. Protože vám bylo dáno, tak aby mi rozuměli i ti, kterým není dáno.
A proč vlastně?
Výrok má 2 důležité konstanty:
Buď to vytrhneme z kontextu:
– Chudí jsou automaticky bohem vyvýšeni – vidíme, že to platné není, protože dostávají jen ti, co již mají
Nebo to můžeme číst v kontextu:
– Příběh o pánu, který dává svým služebníkům hřivny, aby je zhodnotili. Jeden z nich, místo toho aby rozmnožil toto bohatství tak ho zakope (schová ho). A trestem je, „vidíš, ty jsi nezhodnotil tuto hřivnu a proto ji dejte někomu jinému, kdo ji zhodnotí.“ A „každému kdo má, bude přidáno“.
– Je to kritika lenosti, nestatečnosti, lenosti, působení nekreativně v našem životě.
Jako kdyby tím Ježíš předvídal problémy moderního kapitalismu (stále více se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými), ale myslel to více citově směrem k lásce.
Když projevujete lásku, tak ona se neumenšuje tak, jako když utrácíte peníze, nebo jíte koláč. Tím, že ji projevujete, že ji pěstujete tak ona neuvadá, o na se nezmenšuje.
Lásku, nebo tu hřivnu, když ji máte, tak vy ji musíte rozdávat, zvětšovat, vy ji nemáte schovávat. Když někoho milujete, máte mu to dávat najevo. Máte se rozplývat, nemáte s ním hrát takovou tu hru, že on nás bude milovat víc, když to nebudeme projevovat.
Máte do všeho skočit naplno a ono to poroste. Utrácení lásky je její rozmnožování. Ti co ji mají, tak jí mají víc a ti co tomu nevěří a jsou příliš opatrní, tak to mít nebudou.
Evangelium podle Matouše (Nový zákon)
Kdo ví, slyší a chápe: Kniha evangelium svatého Matouše
Kdo je spokojen s tím co dostal, či pochopil, ten je v nebezpečí, že mu bude vzato, co má. Komu nezáleží na tom, aby pochopil, nemůže počítat s tím, že mu bude dáno znát tajemství nebeského království. Bůh nechce slepou víru, chce být pochopen, neboť jen v životě takového chápajícího člověka může slovo o království nést ovoce.
V textu Meinrad Limbeck byla věta:
Kdo je spokojen s tím co dostal, či pochopil, ten je v nebezpečí. Možná je to v našem materiálním vnímání světa.
Na straně jedné říkáme, že člověk má být pokorný a vděčný a má děkovat pánu bohu za to, co má a na druhou stranu říkáme, že kdo je spokojený s tím co dostal, ten je v nebezpečí.
Paradox? Ano, ale jen zdánlivý. Jestliže chceme po člověku, aby zdokonaloval a byl spolutvůrcem boha na zdokonalování světa, dle prvních kapitol knihy Genesis „aby se staral o tu zahradu“. Takže ten člověk je v nebezpečí toho, že se nerozvine, nedospěje k tomu správnému poznání a nedosáhne božího království.